dnes je 13.11.2019
Input:

Směrnice EU o whistleblowingu

4.6.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

5.3
Směrnice EU o whistleblowingu

JUDr. Pavel Koukal

Zcela zásadní změnu do právní úpravy whistleblowingu v rámci Evropské unie přinesla přelomová inciativa Evropské komise, která v dubnu roku 2018 předložila návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o ochraně osob oznamujících porušení práva Unie.

Navržená směrnice byla schválena a přijata v rámci sdílené pravomoci Evropským parlamentem a Radou přesně o rok později, v dubnu roku 2019.

Cílem směrnice přitom je vytvoření jednotného právního základu pro účinnější prosazování práva Unie ve vybraných konkrétních oblastech společného zájmu, a to jednak zavedením nových ustanovení o ochraně oznamovatelů s cílem posílit řádné fungování jednotného trhu, správné provádění politik Unie týkajících se těchto oblastí, a současně zajištěním jednotné vysoké úrovně ochrany oznamovatelů v odvětvových nástrojích Unie, v nichž již existují příslušná pravidla a jejichž porušování může způsobit vážné poškození veřejného zájmu.

V této souvislosti ale mohou členské státy rozšířit uplatňování vnitrostátních předpisů na další oblasti s cílem zajistit soudržný a komplexní rámec na vnitrostátní úrovni.

Věcná působnost

Věcná působnost směrnice je vymezena tak, že směrnice stanoví společné minimální normy pro ochranu osob, které oznámí níže uvedená porušení práva Unie:

  • Porušení práva Unie v oblastech: zadávání veřejných zakázek, finančních služeb, produktů a trhů, předcházení praní špinavých peněz a financování terorismu, bezpečnosti výrobků, bezpečnosti dopravy, ochrany životního prostředí, radiační ochrany a jaderné bezpečnosti, bezpečnosti potravin a krmiv, veřejného zdraví, ochrany spotřebitele, ochrany soukromí a osobních údajů, bezpečnosti sítí a informačních sítí.

  • Porušení ohrožující finanční zájmy Unie, jak jsou vymezeny v článku 32 Smlouvy o fungování Evropské unie a blíže upřesněny v příslušných opatřeních Unie.

  • Porušení týkající se vnitřního trhu, na nějž se odkazuje v článku 26 odst. 2 SFEU, včetně porušení pravidel hospodářské soutěže a státní podpory, a pokud jde o jednání, které porušuje pravidla týkající se daně z příjmů právnických osob, nebo mechanismy, jejichž účelem je získání daňové výhody, která maří předmět nebo účel příslušného práva v oblasti daně z příjmů právnických osob.

Platí přitom, že směrnicí není dotčena možnost členských států rozšířit ochranu podle vnitrostátního práva i na další oblasti nebo akty.

Z hlediska vymezení osobní působnosti směrnice je významné, že se tato vztahuje na osoby pracující jak ve veřejném, tak i v soukromém sektoru, které získaly informace o porušení práva Unie v pracovním kontextu, tj. zejména na osoby mající statut pracovníka (ve veřejném i neveřejném sektoru) včetně úředníků, jakož i osob samostatně výdělečně činných, akcionářů a osob náležejících do správního, řídicího nebo dohledového orgánu podniku, včetně nevýkonných členů. Směrnice se dále vztahuje i na veškeré osoby, které pracují pod dohledem a podle pokynů zhotovitelů, subdodavatelů a dodavatelů.

V celkovém kontextu nastavení interních procesů oznamování jsou zcela zásadní podmínky ochrany oznamujících osob, které již byly krátce zmiňovány v přechozích částech této kapitoly a jež jsou konkrétně upraveny v článku 5 odst. 1 směrnice.

Osoby oznamující informace o porušení spadající do oblasti působnosti směrnice mají právo na ochranu tehdy, jestliže:

  • měly oprávněné důvody se domnívat, že oznámené informace byly v době oznámení pravdivé a že tyto informace spadaly do působnosti této směrnice;

  • podaly oznámení interně v souladu s článkem 7 směrnice a externě v souladu s článkem 10, nebo informace zpřístupnily přímo externě nebo veřejně v souladu s článkem 15 této směrnice.

Platí přitom, že režimu směrnice podléhají zásadně pouze oznámení, která byla oznamující osobou učiněna s uvedením údajů, které ji dostatečně identifikují a umožňují s ní v procesu vyřizování dále komunikovat. Členské státy však mohou rozhodnout, zda mají soukromé nebo neveřejné subjekty a příslušné orgány přijímat anonymní oznámení o porušení a následná opatření, či nikoliv. Pokud ale osoby, které podaly oznámení anonymně, byly následně identifikovány, mají nárok na ochranu v případě, že jsou poškozeny odvetnými opatřeními a současně splňují podmínky ochrany podle čl. 5 odst. 1 směrnice.

Interní a externí oznámení

V tomto ohledu směrnice odlišuje tzv. interní oznámení a tzv. externí oznámení. Zatímco interním oznámením se rozumí poskytnutí informací o porušení v rámci veřejného nebo soukromého právního subjektu, externím oznámením je poskytnutí informací o porušení příslušným orgánům. „Příslušným orgánem” je přitom ten vnitrostátní orgán, který je oprávněn přijímat oznámení a poskytovat oznamujícím osobám zpětnou vazbu (o plánovaných či přijatých opatřeních v návaznosti na jejich oznámení a o důvodech následných opatření), anebo který je určen k plnění povinností stanovených v této směrnici, zejména co se týká následných opatření přijatých v návaznosti na oznámení.

V tomto směru Směrnice ukládá členským státům povinnost zajistit, aby právní subjekty v soukromém a veřejném sektoru zavedly vhodné interní kanály pro oznamování a postupy pro přijímání oznámení a následná opatření v návaznosti na takto podaná oznámení, a to po konzultaci se sociálními partnery, je-li tak stanoveno ve vnitrostátním právu. Tyto kanály a postupy umožňují zaměstnancům daného subjektu podávat oznámení, přičemž mohou umožňovat také oznamování jinými osobami, které jsou s daným subjektem v kontaktu v rámci svých pracovních činností.

Z hlediska korporátní compliance je klíčové, že právními subjekty v soukromém sektoru s povinností zavést vhodné interní kanály pro oznamování, jakož i postupy pro přijímání oznámení a následná opatření, jsou právní subjekty s 50 či více zaměstnanci. Tato povinnost se však nemá vztahovat na mikropodniky a malé podniky (s výjimkou podniků působících v oblasti finančních služeb). Na základě příslušného posouzení rizik, s přihlédnutím k povaze činností subjektů a výsledné úrovni rizika zejména pro životní prostředí a veřejné zdraví, mohou členské státy požadovat, aby kanály a postupy pro interní oznamování zavedly i soukromé právní subjekty s méně než 50 zaměstnanci.

Kanály pro oznamování mohou být provozovány interně osobou či odborem určenými k tomuto účelu, nebo poskytovány externě třetí, důvěryhodnou stranou. Právní subjekty v soukromém sektoru s 50 až 249 zaměstnanci mohou sdílet zdroje, pokud jde o přijímání a případně také vyšetřování oznámení. Tím není dotčena jejich povinnost zachovávat důvěrnost, poskytovat zpětnou vazbu a řešit oznámené porušení.

Směrnice ukládá členským státům, aby v rámci požadavku na tzv. externí kanály pro oznamování určily vnitrostátní orgány příslušné k tomu, aby přijímaly oznámení, poskytovaly zpětnou vazbu nebo přijímaly následná opatření v návaznosti na oznámení, a poskytnou jim odpovídající zdroje.

Členské státy v tomto směru zajistí, aby tyto příslušné orgány:

  • Zavedly pro přijímání a zpracování informací poskytnutých oznamující osobou nezávislé a samostatné externí kanály pro oznamování.

  • Neprodleně do sedmi dnů potvrdily přijetí oznámení, ledaže by oznamující osoba výslovně požádala jinak nebo pokud by se příslušný orgán důvodně domníval, že by potvrzení oznámení ohrozilo ochranu totožnosti oznamující osoby.

  • V návaznosti na obdržená oznámení jednaly s řádnou péčí.

  • Poskytly oznamující osobě